Každý den kombinoval energizery, reflektivní diskuze a umělecké aktivity, které účastníky vedly k tomu, aby zpochybňovali zažité stereotypy, zkoumali vlastní identitu a zkoušeli nové způsoby vyjádření. Střídaly se skupinové rozhovory s prací s tělem, divadelními a performativními technikami, vizuálním uměním i fotografií. Aktivní část dne uzavírala společná reflexe, která pomáhala integrovat zážitky a dojmy. Atmosféra byla postavená na důvěře, otevřenosti a ochotě jít pod povrch.
V paměti nám utkvělo hlavně vytváření kolektivních uměleckých děl – účastníci společně připravovali představení, tvořili fotografické příběhy nebo malovali plátna, na kterých každá ruka zanechala stopu sdílené kreativity. Výrazným zážitkem bylo i pohybové cvičení, které ukazovalo, jak v praxi fungují mocenské nerovnosti a privilegia, často hluboce zakořeněná, a přitom běžně přehlížená. Bez slov, bez scénáře. A přesto (nebo právě proto) šlo o jednu z nejvíc transformačních částí programu.
Na konci týdne jsme všechny výstupy sdíleli formou gallery walk. Ne pro diváky, ale pro nás. Abychom se podívali, co všechno jsme během pár dní dokázali vytvořit, pojmenovat a zpracovat. Nebyla ani tolik o výsledcích jako o naší společné cestě.
Z týdenního soužití, tvoření a sdílení si každý odvezl něco jiného: nový úhel pohledu, metodu, kterou chce zkusit ve své komunitě, nebo jen pocit, že v tom není sám. Co ale zaznívalo opakovaně, byla vděčnost za prostor, kde bylo možné být otevřený, hravý i zranitelný. Odjížděli jsme s větší citlivostí k sobě i druhým, s vědomím, že otevřenost není slabost, ale síla. A že změna nezačíná v systému, ale v každém z nás.
